Vážení návštěvníci, možná už jste v posledních dnech zaregistrovali, že nám vyšel nový videoklip – Každou vteřinou.  Až teď vlastně píši nějaký sumář (možná…) toho všeho, ale kde začít?

Začnu asi pocitem, myšlenkou a otázkou, kterou jsem už před časem psal na svůj facebookový profil.

JAK VELKÁ HRANICE JE MEZI ÚSPĚCHEM A NEÚSPĚCHEM?

Přibližně před rokem jsme hráli pro 10 lidí včetně zvukaře a pár kamarádů a říkali si s Danem, jestli to ještě někdy bude jiné. Najednou stojíme na pódiu v Hudebním divadle Karlín, před námi 50 nejsledovanějších mladých lidí v ČR, včetně lidí jako Leoš Mareš a Yemi a ten kluk (já) z malého města, který ani neumí zpívat, rapuje na závěr galavečera do online streamu sledujícího desetitisíce lidí po celé ČR.

Tady někde bych svoje tehdejší zamyšlení změnil a uspíšil pointu. Odpověď na horní otázku končila – hranice je velmi tenká a já věřím, že stačí jen chtít. Chtít a jít tomu naproti.

Je až šílené jak se za jeden rok může změnit život. Když jsme v březnu tohoto roku poprvé vystoupili z auta na Velvarské v Praze, před centrálou největšího českého vydavatelství, věděli jsme, že to bude minimálně zajímavá zkušenost. Možná jsem tajně doufal, že konečně po letech přišel čas, kdy se začnou investice do hudby a energie s ní spojená vracet zpátky. Už jsme nebyli jen dva, ale tři. A znovu střih.

Stojíme v dobře známém studiu na Evropské, 9 měsíců je za námi, Zkouším žít má přes dva miliony zhlédnutí, máme nový videoklip a já cítím, jak rosteme. Nejenom v očích lidí kolem nás i v očích nás samých (nemyslím to arogantně nebo egoisticky). Tvoříme další materiál na chystané CD, které by mělo vyjít v příštím roce a já se nemůžu dočkat až mi přijde v kompletu mix nových nahraných songů. Střih.

Sedím v pohodlí domova v křesle a píšu tyto řádky. Asi tak hekticky a zmateně uběhlo posledních deset měsíců a psát to všechno uceleně, detailně a popořadě by stejně nemělo smysl.

Jsem rád, že přes naše občasné neshody a názorové různorodosti to klape a sílí. Poetika začíná opravdu žít (už to pouze nezkouší). Možná, až se za pár let ohlédnu za tím vším a přečtu si tyto řádky, řeknu si, že bych to hned vrátil a napsal jinak. Lépe. Ne tak “odfláknutě”. Možná.

Zbytek už nechám na Vás. Pokud jste ještě neviděli, pusťte si “Každou vteřinou” a pokud Vás song zaujme, těšte se na další. Věřím, že ty nejlepší ještě teprve přijdou.

Možná…